Ženich za velikonočního beránka

Úterý po velikonocích je pro mne dnem dojídání dobrot. Pečený beránek už má většinou jen hlavu, nádivku dojím k obědu a z malovaných vajec udělám odpoledne pomazánku. Každý rok to bývá stejné.

Na zahradě je čas sundat z malých stromků barevná plastová vajíčka, zajíc, který vítá návštěvy u vchodových dveří, dostane taky zase na rok volno a věnec z dveří půjde spát do krabice.

V ono úterý, o kterém vám teď budu vyprávět, jsem začala pracovat až odpoledne. Vše bylo sklizené, já po obědě, když mi u dveří zazvonila drobná blondýnka dívčího vzhledu.

"Tak princezno, pojďte dál."

Štíhlá až éterická bytost se posadila na určené místo.

"Něco jsem Vám přivezla, to Vám u nás nechal zajíček."

Podávaná ozdobná krabice mě překvapila.

"To je milé, mockrát Vám děkuji a jak Vám mám říkat?" Při objednání mi totiž nadiktovala dvě jména.

"Jmenuji se Michaela, ale všichni mi říkají Míšo. Tak už se podívejte dovnitř."

Měla hezký upřímný úsměv s trochou napětí.

Sundala jsem mašli, odklopila víko a vykouklo na mě milé překvapení.

V krabici seděl nádherný pečený beránek.

"Teda, ten je krásný. To umíte Vy sama, takhle krásně zdobit tolika polevami a barvami?"

Beránek měl bílé vlnky po tělíčku, oči jak živé a mašli, která hrála barvami.

"Je to fakt neuvěřitelné, Vy jste cukrářka?"

"Děkuji mockrát. Ne, nejsem cukrářka, jen mě pečení a vaření moc baví. Bohužel toho sama moc nesním. Jsem po operaci, mám vývod z boku a to je problém. Moc bych si přála pro někoho podstrojovat, s někým žít...dítě mít nebudu, to už vím."

Z Míši se během chvilky stalo nešťastné malé stvoření.

Odložila jsem karty, které jsem už měla připravené v rukou.

"Víte co, Míšo? Já se Vám podívám do věštecké koule, trošku předběhneme čas."

Svíčka zablikala, věšteckou kouli jsem posunula blíž k sobě.

Obraz byl zpočátku zamlžený, ale soustředění pomohlo.

Viděla jsem mladého, trochu silnějšího muže s malou holčičkou na rukou.

Pak vize zmizela. Nečekaně se však objevila znovu.

Viděla jsem obraz Míši a trochu obtloustlého čtyřicátníka.

"Asi jsem Vám právě našla ženicha," usmála jsem se na Míšu.

Muže jsem jí podrobně popsala. Nebylo to zvlášť těžké, protože měl nádherné, husté, kudrnaté vlasy a velké modré oči, které právě v kombinaci s havraními vlasy, byly nepřehlédnutelné.

"Toho potkávám na vycházce s pejskem. Občas se na mě dlouze dívá, ale nikdy mě neoslovil. Nejspíš je zadaný."

"Tak Míšo, takhle ne. Musíte být trošku akčnější. Sedávej, panenko v koutě, najdou tě, už moc nefunguje. Jistě znáte starou známou pravdu, že láska prochází žaludkem. Vy ráda vaříte a dotyčný pán vypadá, že rád jí. A první společnou zálibu máme na světě..."

Míša si utřela slzičku a bojovně se narovnala.

"A jak mám tedy začít? To mám jen tak přijít třeba se štrúdlem, nechcete náhodou? To je přece blbý."

Téhle představě jsme se obě upřímně zasmály.

"Nebojte, zamíchám karty a uvidíme."

"Vidím, že se brzy zase potkáte. Vidím místo, kde je hodně lidí. A ano, konečně spolu i promluvíte. Míšo, Vám začne úplně nový život!"

Míše se usmály oči.

"Nechce se mi tomu věřit, ale určitě Vám pak dám vědět, jestli se něco stalo nebo ne."

Po jejím odchodu jsem o ní přemýšlela. Takové mládí a takový doživotní zákrok. Vím, že tohle já nemůžu moc posuzovat, protože žádný takovýto celoživotní hendikep nemám, ale neskutečně si vážím lidí, kteří se statečně perou s nesnázemi a neupadají do sebelítosti a vlastně ve výsledku žijí mnohdy plnohodnotnější život než my "normální".

Za tři měsíce, jednou v sobotu, slyším zvonek od vchodových dveří.

"Dobrý den, já jen na chvilku, upekla jsem bábovku."

Její zářící tvář mě až oslnila.

"Á Míšo, Vy jste zamilovaná."

Míša zčervenala.

"To je to tak vidět?"

"Ano, moc Vám to sluší."

S díky jsem převzala bábovku a po informaci, že spěchá, jsem se chtěla rozloučit.

"Počkejte chvilku, já Vám to musím všechno vyprávět..."

Zhluboka se nadechla a spustila:

"Honza byl v potravinách a studoval návod, jak se vaří špagety z jejich obalu. Pozdravil mě a to mě vyburcovalo k tomu, že jsem sebrala odvahu a začala jsem mu radit jak na to. Z tohohle mála jsme si docela dlouho povídali. Neumí vařit a dost často má u sebe malou dcerku. Moc rád jí, ale rozhodně ne to, co si uvaří sám. Opravdu mu to nejde. Tak slovo dalo slovo, pozval mě na kávu, já přinesla něco sladkého k ní, on to všechno snědl. No a dnes vaříme společně. Nevěřila byste tomu, bydlí u nás v ulici a malá je skvělá holčička chodící čerstvě do školky."

Všechno mi to vyprávěla snad na jeden nádech.

"Princezno, to Vám ze srdce přeju. Jsem moc ráda, že jsem Vám za beránka mohla slíbit ženicha."

Míša se srdečně zasmála a odjela.

Přehouply se prázdniny, Vánoce a začal další rok.

V době, kdy jsem opět vytahovala vítacího zajíce a začínala barvit vajíčka, přišel dopis. Bylo to svatební oznámení. Příjmení novomanželů, jméno ženicha, Zajíček, mě opravdu pobavilo.

Dnes mě už paní Míša opravdu nepotřebuje a to je cílem a posláním mé práce.

A poučení pro vás všechny, kteří jste můj velikonoční zážitek dočetli až sem? Nikdy nic předem nevzdávejte. Nikdy nic není ztraceno. I přes velké počáteční potíže a obavy se může stát malý zázrak a vy budete šťastní...