Vyprávím svým klientům pohádky?

"No, k Vám se dovolat, je o nervy..." spustila na mě do telefonu paní, podle hlasu středního věku.

Tohle se mi stává často, vím, že je občas opravdu těžší se mi dovolat, ale, prosím, uznejte všichni, že v půlce výkladu se prostě nezvednu a nepůjdu zvednout telefon, který vyzvání ve vedlejší místnosti.

"Dobrý den, co pro Vás mohu udělat?"

Snažila jsem se nasadit smířlivý tón.

"Víte, já se o karty taky zajímám, jsem sama už 9 let a chtěla bych ještě najít nějakého partnera."

A to je další věc, která se mi stává docela často... Volající má potřebu mi hned na začátku sdělovat, že taky vykládá karty. Ale nějak mu to u sebe, jak nepřekvapivě, moc nevychází...

"Jak se jmenujete?"

"Jsem Květa a je mi 45 let a asi bych se Vám měla omluvit, že jsem Vás ani nepozdravila a rovnou jsem na Vás spustila, ale mám tak nějak vztek na celý svět."

Dovedla jsem ji pochopit, i já občas mívám takový pocit...

"Paní Květo, a to po mně chcete, abych Vám toho ženicha přičarovala?"

Její nakažlivý smích prolomil počáteční napětí.

"Ne, ne, paní Regino! Jak jsem říkala na začátku, občas si taky vykládám karty a stále mi vychází, že mám milence na cestě. Je pravda, že moc nikam nechodím, jen do práce, děti už mám z domu..."

Skočila jsem jí rychle do řeči, abych zabránila dlouhému popisu jejího života: "a z čeho si vykládáte?"

"No, mám tu ty karty, se kterými se hraje třeba prší."

"A jak dlouho si z nich vykládáte?"

"Každý den, když přijdu z práce, tak si v rychlosti něco uvařím, to víte, už nemám pro koho vařit...no a pak si dám kafe a vykládám si karty."

Hlas se jí zachvěl a cítila jsem i dálku, jak z ní sálá smutek.

"Květo, sama sobě vykládat a ještě k tomu denně, je na nic, to si neberte nijak osobně, netvrdím Vám, že žádné schopnosti k vykládání nemáte, to říkám všem. Nechtěla byste za mnou přijet? Podívaly bychom se Vám na tu lásku a mohly bychom si i popovídat, zda je dobré či ne, že se výkladům věnujete. Případně, jaké dovednosti byste měla více rozvíjet."

Podle Květiny reakce, jsem jí udělala svou nabídkou radost.

Rychle jsem listovala v diáři...

"Mohla byste příští v pátek ve třináct hodin?"

"Ale to budu mít smůlu," vyhrkla Květa.

Nejdřív jsem nechápala její reakci. Došlo mi to až po mrknutí na číslovku u dne. Pátek třináctého!

"Ale, prosím Vás, snad byste nebyla tak pověrčivá. Zkrátka, nabízím Vám tento termín, a když přijedete, možná to pro Vás bude naopak šťastný den."

Po chvilce souhlasila, ale nadšení teda vypadá opravdu jinak.

V onen pátek třináctého jsem ještě čekala asi 15 minut po třinácté hodině, ale nic. Ona jí ta pověrčivost opravdu nedovolila přijet, pomyslela jsem si. No nic, dám si v klidu kafe. Od rána jsem měla napilno, takže si trochu klidu určitě zasloužím. Zalila jsem si kávu, zapálila cigaretu a v tichu pozorovala, jak venku hustě prší...

V tom se ozvalo silné a dlouhé zazvonění. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. No, no, copak hoří, pomyslela jsem si pro sebe a šla jsem otevřít.

U vchodu stála upravená baculatá dáma s pomněnkově modrýma očima.

"Dobrý den, jsem Květa a jsem u Vás na dnešek objednaná."

Nadechla jsem se, připravená, že jí pokárám za nedochvilnost bez omluvy, ale nestihla jsem ani otevřít pusu.

"Vím, že jdu pozdě, ale já jsem se zpozdila úmyslně. Víte, že je pátek třináctého a uznejte, ještě přijít přesně ve třináct hodin...zkrátka jdu později, abych neměla tak velkou smůlu."

Rozhodla jsem se toto nekomentovat, jen jsem jí podala ruku a pozvala ji dál.

"Tak si zamíchejte karty a nic mi o sobě neříkejte."

Paní Květa dlouze s rozvahou míchala balíček karet, její pomněnkové očí získaly dětský, zvědavý výraz. Balíček mi váhavě podala a z té razantní paní z telefonu se stala bezbranná a roztomilá baculka.

Jak karty dopadaly na vykládací stůl, začaly vyprávět příběh...

Paní Květa neměla lehký život. V dětství přišla tragicky o otce, maminka ji pak vychovávala sama. Má středoškolské vzdělání, ale rozhodně měla navíc. Bohužel, finanční rodinná situace jí vysokou školu nedovolila. Porodila dvě dcery, ale už v 36 letech se stala vdovou, její manžel tragicky zahynul. Na výchovu dcer byla sama, ale zvládla to skvěle. Je až šokující, jak se její životní příběh shoduje s příběhem její matky.

"Víte, paní Květo, tu ztrátu otce a pak i manžela, máte v osudu."

Paní Květě zvlhly oči...

"A jak to mám s nějakou další láskou? To už nikoho nepotkám?"

Opět podávala karty a tentokrát se jí i třásla ruka.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu začala mluvit: "Karty vzkazují, že sama nezůstanete. Tedy abych byla úplně přesná, nemusíte zůstat sama, ale musíte pro to něco udělat. Vidím zde tajné přání, které se bojíte si splnit. Je to nějaká cesta, kterou jste vždy zatím zrušila. Na ní potkáte nějakou živou bytost, je to zvláštní, ale nevypadá to na člověka, a tato bytost Vám přivede do života muže, který bude nejen Vaším přítelem, ale později i manželem. Po sňatku vidím i stěhování do velkého domu. Zkrátka karty ukazují nový život... A nebojte se, Vaše dvě holky budou mít vašeho nového partnera moc rády."

Paní Květa na mě upřeně hleděla a bylo na ní vidět, jak přemýšlí nad tím, co právě slyšela.

"Paní Regino, to zní jako pohádka...ale cesta za přáním?"

"Ale já pohádky nevyprávím, osud Vám dává šanci, paní Květo. Snažte se s tím naložit správně. Přestaňte se bát a začněte konat."

"Je to neuvěřitelné, ale já asi přesně vím, kam mě chtějí karty nasměrovat. Už tak dva roky přemýšlím nad tím, zajít do útulku a vzít si nějakého pejska, abych nebyla furt tak sama. Vždycky ale najdu spoustu důvodů, proč to nejde a zakážu si to."

Pomněnkové oči se zahleděly kamsi do dáli.

"Paní Květo, víc pro Vás teď udělat nemůžu. Jsem jen kartářka, ne kouzelnice, která zamává hůlkou a ze skříně vytáhne ženicha. Za sebe Vám mohu slíbit, že pokud se rozhoupáte k činům, ráda Vás zase tak za rok uvidím a uvidíte, že bude všechno jinak. A co se týká Vašeho vykládání karet. Ano, dar máte, tak jím zbytečně neplýtvejte vykládáním si sama pro sebe. Věřte mi, že to opravdu nefunguje... Máte nějaké dotazy, něco by Vás ohledně výkladů zajímalo?"

Paní Květa byla tak pomotaná a nabuzená, že jí momentálně její vlastní vykládání karet vůbec nezajímalo.

"Já to zkusím a do roka se ozvu. A karty už budu vykládat pouze ostatním, ne sobě."

Rychle odešla a já doufala, že jí ta energičnost vydrží.

Čas plynul a já na paní Květu zapomněla.

"Dobrý den, tady Ivana Regina, co pro Vás mohu udělat?" řekla jsem jako obvykle do telefonu.

"Dobrý den, tady Květa, tak se Vám po roce hlásím. Nejspíš si mě už nepamatujete, ale já Vás musím navštívit."

Lehce jsem zpanikařila, protože jsem si vybavila svůj přeplněný diář: "A je to akutní? Mám toho teď opravdu hodně."

Odpověď mě dostala.

"Ano, je to velmi akutní, budu se totiž vdávat a chtěla jsem Vás požádat, zda byste mi můj sňatek neodsvědčila."

Cítila jsem radost a rozpaky zároveň. Rychle jsem otevřela diář a hledala alespoň malou volnou chvilku.

"Tak tuto neděli ve čtyři, paní Květo?"

Ze sluchátka se ozvalo vřelé poděkování a pak už jen položení telefonu.

V šestnáct hodin, tentokrát přesně, mezi dveřmi stála příjemná, baculatá paní Květa. A nebyla sama...

"Ráda bych Vám představila mého Honzu."

Po její pravici stál vysoký, elegantní padesátník a na vodítku držel dva roztomilé jezevčíky. Po vzájemném představení mi paní Květa mlčky s úsměvem podala svatební oznámení. Přiznávám se, že jsem byla opravdu dojatá...

A jak to vlastně celé bylo?

Paní Květa si z útulku vzala trpasličího jezevčíka. V kotci byla dvě štěňata, ale na dva pejsky neměla odvahu. S pejskem se jí změnil život. Každou volnou chvilku trávila se svým psím kamarádem na vycházce. Jednou se v parku rozběhl a nechtěl se vrátit. Květa se za ním tedy taky rozběhla, a když ho dohnala, seděl u nohou pohledného pána, který měl na vodítku také trpasličího jezevčíka. Později se ukázalo, že je to onen sourozenec pejska, kterého si vzala k sobě Květa.

Co dodat...slovo dalo slovo a z nich se stala báječná čtyřka.

Na svatbě jsem poznala i dcery paní Květy, milé, už dospělé ženy, žijící v cizině, které mamince jejího Honzu moc přály.

Časem se opravdu přestěhovali do domku, hlavně kvůli pejskům a já opravdu věřím, že dodnes žijí všichni pohromadě a jsou šťastní.

Já svým klientům opravdu pohádky nevyprávím. Někdy je k nám osud v určité etapě života tvrdý, ale věřte, že nám na oplátku dá další šanci...