Lékaři a věci mezi nebem a zemí

Mám letitou kamarádku Venušku, která je už, jak sama říká, inventářem na JIPu. Její odbornost mám ve velké úctě a byla jsem svědkem její velké obětavosti v nelehké práci. Léta o ní vím, že je to člověk velmi vnímavý a dokáže často odhadnout situace, v jakých se pacient nachází. Má dar předvídat, pokud se pacientův stav má zhoršit a udělat to či ono, aby se tomu tak nestalo nebo ne s tak vážnými následky. V práci jí říkají čarodějnice, ale za ta léta už jejím varováním zkrátka věří.

Před několika lety, věřím, že ne náhodou, protože náhody neexistují, jsem měla štěstí, že při plánované schůzce mě seznámila s lékařem, který mi hned na první pohled padl do oka. Jeho pouhá přítomnost vzbuzovala důvěru a pocit bezpečí. Kéž by takoví byli všichni...

Chvíli jsme si jen tak povídali a mně to nedalo a zeptala jsem se ho.

"Pane doktore, věříte na věci mezi nebem a zemí?"

Lékař na chvilku zaváhal a pak velmi opatrně odpověděl.

"Za ta léta, co sloužím v nemocnici, jsem se opravdu setkal se situacemi, které nemají mnoho společného s rozumem a klasickou západní medicínou."

Po své odpovědi si mě zkoumavě prohlížel a zeptal se na totéž mne.

"A co Vy? Vy se o ty věci zajímáte?"

Mlčela jsem, jen se se mu podívala do očí a usmála se.

Také se mu zvedly koutky a řekl: "Takže byste chtěla slyšet něco, co se v mé praxi přihodilo a má to jen velmi málo společného s realitou?"

Cítila jsem, jak začínám být nedočkavá a jen jsem tiše přikývla.

"Protože se znáte tady s kolegyňkou, asi víte, co ona umí," zasmál se. "No a nevím, jestli je to nakažlivé," opět se upřímně zasmál, "ale i mně se čas od času stává, že mi intuice vnukne, u těžkých případů, řešení. Najednou mi problikne hlavou udělej to a to a ten pacient se uzdraví, i když v to příliš nedoufá nikdo z mých kolegů. Před kolegy vypadám jako dokonalý odborník, ale tady Venuši jsem pravdu přiznal. Zajímalo mě totiž, jak ona dopředu ví, co se může stát. Ani jeden z nás nepřišel na to, proč se to děje a hlavně proč zrovna nám dvěma, ale protože nám to pomáhá v práci, nijak víc se tím nezaobíráme a bereme to zkrátka jako fakt. Jako nějaký záhadný dar."

Odmlčel se, bylo vidět, že mu hlavou prolítává nějaká věc, o které není úplně rozhodnut, jestli ji říct nebo ne. Pak pomalu začal vyprávět...

"Před několika lety jsem měl na starosti pacienta, který byl dlouhodobě v bezvědomí. Je mým zvykem, i když mnozí se mnou nesouhlasí, že i na takovéto pacienty normálně mluvím, protože jsem přesvědčen, že mě vnímají, jen zkrátka nemohou odpovědět. Když jsem měl po docela náročné službě volno, tak jsem vyrazil do sauny, která mi vždycky pomůže vyčistit tělo i mysl. Sedím si tedy v sauně, relaxuji a najednou, jako by z dáli, na mě kývá muž oblečený do kabátu. Asi si dokážete představit ten chaos, který máte najednou v hlavě. Co proboha dělá v sauně oblečený chlap? Po chvilce jsem si uvědomil, že je to ten můj pacient, ten v bezvědomí. Hned z šatny jsem zavolal do nemocnice, kde mi sdělili, že před chvílí zemřel. Dodneška jsem přesvědčen, že se se mnou přišel rozloučit. Bylo to zvláštní, vůbec ne strašidelné, zpětně to beru jako úplně přirozené. Poté, co jsem si uvědomil, kdo to je, cítil jsem jen zvláštní klid. Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, až teď Vám."

"Myslím, že se nejen přišel rozloučit, ale hlavně Vám poděkovat za to, co vše jste pro něj dělal. Přišel, protože jste s ním až do poslední chvíle jednal jako s lidskou bytostí a věřil jste v dobré konce. Přišel, abyste si nic nevyčítal..."

"Díky, snad máte pravdu...", usmál se na mne lékař, rozloučil se a odešel za svými pacienty.

Lékaři jsou pro mne moudří lidé, kteří jsou nohama pevně na zemi. Jsou rozumově založeni, maximálně soustředěni na svůj výkon. Přece jenom, mají ve svých rukách naše životy. Ale jak je vidno, i jim se stávají věci rozumem nevysvětlitelné... Někteří to ignorují nebo popírají, jiní, jako tento lékař, to prostě přijmou jako fakt a dar. Za mne díky všem lékařům, kteří si uvědomují, že člověk není jen tělesná schránka, ale i duše a podle toho s námi jednají...