Kožená bunda a její příběh v mém manželství

Bohužel asi i spousta z vás, zažila chvíle, kdy rozumově víte, že manželství je v troskách, ale stále se ještě snažíte to celé nějak zachránit. Nacházela jsem se právě v takovém období.

Dopoledne jsem vyzvala manžela, jestli by byl tak hodný a zajel se mnou do města.

Něco zahučel a odešel do ložnice, takže se šel asi oblékat.

Bezva.

Rychle jsem se oblékla, vrátila se do kuchyně a zjistila jsem, že už v bytě není, že už vyrazil napřed.

Beze mne.

No nic.

Zamkla jsem a zamířila na tramvajovou zastávku.

Už zdálky jsem viděla, že manžel má na sobě hnědou koženou bundu. Takovou, která v té době byla opravdu hitem a těžce se sháněla. Chtěla jsem se ho zeptat, kde a kdy ji koupil, ale choval se, jako kdyby mě neznal, tak jsem otázku spolkla a mlčky jsem čekala na tramvaj jako všichni ostatní.

Tramvaj přijela, my nastoupili a můj manžel přešel na druhý konec vozu.

Začínala jsem mít na něj fakt vztek.

Tak já otáčím každou korunu, splácím novomanželskou půjčku a ten blbeček si klidně koupí nekřesťansky drahou koženou bundu a ještě se ke mně chová, jako kdybych byla nějaký smrdutý bezdomovec. Pohrdání a ignorace...

Ale je to přece můj manžel. Mám ho milovat a ctít až do konce našich životů.

Ale miluju ho opravdu?

Bála jsem si přiznat pravdu...

Nechci o něj přijít, nechci se rozvádět, přece to tak lehce nevzdám! Budu tou nejlepší manželkou, milenkou a kamarádkou v jednom. Bude mě milovat a všechno bude báječný!

Při tomhle mém uvažování o mém manželském soužití, jsme mezi tím vystoupili na náměstí a já se nějak pozapomněla. Zkrátka jsem při tom přemýšlení nějak zapomněla jít.

Rozhlédla jsem se a pár kroků přede mnou se pyšně nesla ona hnědá kožená bunda. Doběhla jsem ji a zavěsila se do ní jako správná milující manželka. Teď tady budeme hezky spolu korzovat po náměstí, jako pan doktor s paní doktorovou, na všechny se budeme usmívat a oni se budou usmívat na nás...

Zastavili jsme se u výlohy s obuví.

"Podívej, to jsou krásné lodičky," rozplývala jsem se. "A mají k tomu i stejnou kabelku!"

Koženou bundu to očividně nezaujalo...mlčela.

Pokračovali jsme dál.

"Jé a koukej ta červená halenka. A ten rolák, no, ten je skvělej!"

Bunda stále mlčela.

Začínal mě opět přepadat vztek.

"Tak to je teda super. Ty si můžeš kupovat oblečení v Tuzexu a mně nekoupíš ani pitomej rolák z konfekce, když se mi líbí?! Víš, co musíme si vážně promluvit! Jdeme někam na kafe."

"Já proti posezení u kávy rozhodně nic nemám," promluvila konečně kožená bunda.

Moment...

Cože?

Tady něco nesedí!

Ten hlas není mého manžela! Můj manžel nemá tak hluboký hlas...

Zvedla jsem oči vzhůru a s hrůzou jsem zjistila, že jsem tahala po výlohách úplně cizího chlapa ve stejné kožené bundě!

Okamžitě jsem mu pustila ruku, snad jsem i uskočila a rozhodně jsem koktala.

"Promiňte, ježiš, to je trapas, já jsem si Vás spletla."

Cítila jsem, jak rudnu.

Zachovalý padesátník se pobaveně usmíval, ale mně v mých jednadvaceti letech to teda nepřišlo vtipný ani trošku. Ještě jsem se snad stokrát omluvila, pak se otočila a hledala tu správnou koženou bundu, svého manžela.

Ta stála na protějším chodníku a válela se smíchy...

Vzteky jsem neviděla.

Ty zmetku, počkej, ty budeš koukat, tebe ten smích přejde!

Přiběhla jsem k chechtající se kožené bundě, drapla jsem ho za rukáv a jenom jsem zasyčela: "Pojď, ať to stihneme."

"A kam jdeme?"

Dotaz kožené bundy mě vůbec nezajímal, takže jsem ho nechala bez odpovědi, jen jsem ho táhla za sebou jak plyšového medvěda.

Vtáhla jsem ho do krásných dřevěných dveří jednoho z domů na náměstí.

Netušil, blbeček, že právě v tomhle domě má advokátní kancelář můj kamarád.

Všechno šlo ráz na ráz.

Blbeček byl tak v šoku, že se vším souhlasil, všechno podepsal a my byli za tři měsíce rozvedeni.

No a po celém tomhle nepovedeném manželství mi zůstala jen lehká alergie na hnědé kožené bundy...